CALL OF DUTY 2 

Call of Duty (2003, recenze) je hrou, která se spolu s datadiskem United Offensive (2004, recenze) nesmazatelně zapsala do herní historie, a to nejen pohádkovou prodejností. Je to zkrátka titul, který přišel na herní trh v pravý čas a milióny hráčů po celém světě to dokázaly ocenit nejen v anketách o nejlepší FPS roku. První díl měl nepopsatelnou atmosféru a hlavně skvělou návykovou hratelnost, díky které jsme mu odpustili i výraznou linearitu a určitou přeskriptovanost. Nyní, po dvou letech, přichází netrpělivě vyhlížené pokračování a je jasné, že ve srovnání s tak úspěšným předchůdcem to rozhodně nemá jednoduché. Zda a čím dokázala dvojka splnit naše očekávání, pojednává první české zhodnocení plné verze.

  • Desítka misí v trojici kampaní
Call of Duty 2 vás stejně jako předchůdce nechá hrát za tři spojenecké národy během druhé světové války. Ruská, britská a americká kampaň nabízejí dohromady 10 větších tématicky ucelených částí, z nichž každá se skládá typicky ze 2-4 misí tak, jak si je v souvislosti se „starou“ CoD dokážeme představit. V první kampani (1941-1943) jsem prožila drsnou ruskou zimu, během které jsem se společně s vojínem Kozlovem podívala k Moskvě i do napadeného Stalingradu (pochopitelně ale opět trochu jinak než minule).

Druhá kampaň (1942 -1944) mě v roli seržanta Davise zavedla do severní Afriky, konkrétně Egypta a Tunisu. Coby David Welsh jsem si střihla tankové bitvy v poušti a nakonec se – opět v kůži Davise – přesunula k francouzskému Caen. Americká kampaň (1943-1945) začala slavným vyloděním v Normandii (ovšem tentokrát ne na profláklé Omaha Beach z MOH: AA, byť jinak obě scény mají mnoho společného), po kterém jsem se spolu s kapitánem Billem Taylorem dostala dál až do samotného Německa.

  • Chronologické hraní a historická zpestření
Oproti jedničce nemusíte hrát všechny mise za sebou v tom pořadí, jak je autoři připravili, ale lze je vybírat i v časové návaznosti. V praxi to znamená, že se vám se vstupem do příslušného roku války odemkne vše, co je s ním spojené. Ne, že by to snad mělo nějaký velký význam, ale je to určitě milá možnost pro ty, kteří chtějí chladné ruské prostředí nenásilně prostřídat s horkými africkými písky.

Před každou velkou misí vás navíc čeká také vysílání Military Channelu s dobovými černobílými záznamy. Koho nezajímá, může jej přeskočit, ostatní ještě více naladí na válečnou vlnu. K dokreslení atmosféry během hry (ale i k zamyšlení) je Call of Duty 2 opět protkána množstvím tématicky souvisejících citátů. Jeden moc pěkný pochází z úst Stalina: „Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu jen pouhá statistika.“

  • Volání povinnosti
Co se týče konkrétních úkolů, jedná se prakticky vždy o obecně známé standardní věci. Nakonec, co nového by také vojáci najedou měli ve válce dělat, že. Rozhodně to ale ani v nejmenším neznamená, že by CoD2 byla nudná nebo dokonce nenápaditá. Mapy mají po celou dobu kvalitní design, prostředí je vždy zajímavá a napříč hrou navíc i maximálně odlišné, takže rozhodně nemáte pocit, že byste se stále plácali v tom samém.

Sem tam se navíc setkáte s celkem netradičními nápady. Jako příklad lze jmenovat třeba mapu, na které se skrz město vine nekonečně dlouhé vedení, které musíte na několika určených místech opravit. Je to sice ukázka maximální linearity (prostě jdete „po drátu“ stále vpřed), ale rozhodně originální. Velice pěkné zpestření byl i postup skrz jakési potrubí, ve kterém se dostáváte Němcům nad hlavy, o které je pak můžete pochopitelně i celkem snadno připravit. Jejich odveta ovšem zaručí, že vaše útočiště během pár sekund proděraví jako ementál.

Mezi ty opravdu nejtypičtější činnosti, jež budete ve hře vykonávat, ovšem patří hlavně pročišťování budov, likvidace nepřátelských osádek u kanónů, pokládání trhavin či obrana určitého místa. V posledním případě se ještě nepřátelé počítají buď po vlnách a nebo musíte místo ubránit po určitý čas, než dorazí posily. Prostě klasika. Stejně jako v jedničce, ani nyní nebudete v druhé světové válce pochopitelně sami, ale vždy vás bude doprovázet ještě skupinka věrných, ale neovladatelných kolegů. I přesto se vám však jejich pohotové asistence nebo alespoň komentáře mohou v mnoha případech opravdu hodit.

  • Mise s vozidly
Pokud jste netrpělivě čekali, zda se ve hře objeví i lahůdky jako tanky a „bláznivé jízdy“, rozhodně nemusíte mít obavy. Obojí ve hře pochopitelně opět je a zbytek misí, ve kterých musíte „po svých“, to skvěle doplňuje. Do plně ovladatelného tanku tentokrát zasednete během britské kampaně v severní Africe, kde si na vlastní kůži vyzkoušíte pouštní tankové bitvy. Dramatická projížďka v obrněném voze vás zase čeká v ulicích města Toujane. Kolega řídí, vy střílíte a oba se snažíte, co nejrychleji dostat ze zuřícího pekla pryč. Trochu mě mrzí, že právě tank byl jediným ovladatelným vozidlem v celé hře. Možnost aktivně řídit třeba jen obyčejné auto či nákladní vůz by zde rozhodně potěšila a celkově hru ještě více zpestřila. Klidně by pro tento případ stačilo opět jen obyčejné zjednodušené ovládání jako u tanku.

  • Nějaké změny v hratelnosti?
Call of Duty 2 je hra, která vás svoji intenzitou skoro nenechá vydechnout. Přesuny na dlouhé vzdálenosti, během kterých se nic neděje, nebo pracné vymýšlení bojové taktiky k tomuto titulu prostě nepatří a koneckonců ani nikdy nepatřily. Hned od začátku hra nasadí svižné tempo a až do finiše z něj už nesleví. Dokonce ani obvykle otravný úvodní tutoriál zde neprobíhá nikterak zdlouhavě a trénink plynule přejde v „opravdový“ boj, jehož tempo a atmosféra si vás jistě dokáží rychle získat.

Na rovinu ovšem musím říct, že v porovnání s jedničkou je dvojka stále stejnou hrou. Ano, jisté dílčí změny (třeba obecně větší mapy, méně skriptovaná a agresivnější AI) by se tu našly, ale typově jde prostě stále o to samé. Nakonec, žádné velké změny jsme ani nečekali a proč by se také mělo měnit něco, co se líbí tak, jak to je. Pokud vám tedy jednička sedla, určitě vás bude bavit i dvojka a naopak - jestliže jste měli k prvnímu dílu větší výhrady, patrně přetrvají i nyní.

  • Linearita vs. atmosféra
Linearita a jistá míra repetetivnosti při opětovném procházení je tady daní za téměř až „filmový“ zážitek a neuvěřitelnou atmosféru, kterou třeba já osobně zaplatím celkem ráda. Většinou totiž ona linearita či omezenost na mapách není vyloženě do očí bijící, ačkoliv při určitém prozkoumání terénu (na které stejně nebývá moc času), zjistíte, že zas tak velký výběr, kudy a jak postupovat, opravdu není.

Dokonce i při dobývání něčeho tak přirozeně neomezeného, jako je mírně zalesněný kopec, nemáte v určitých místech prakticky žádnou volnost. Z jedné strany vám brání ostnatý drát a z druhé minové pole. Je ale fakt, že když kolem vás běží desítky dalších vojáků, neustále někdo křičí, střílí se, nebo něco bouchá a vy jste prostě hnáni vpřed, nemusíte si žádnou sevřenost vůbec uvědomit a naopak si připadáte jako uprostřed nekonečného a opravdu dramatického válečného chaosu. Poměrně dobrou iluzi svobody / nelinearity ale poskytují mise, ve kterých dostanete najednou více úkolů a je vyloženě na vás, v jakém pořadí se do nich pustíte. Takové levely se většinou odehrávají v městském prostředí, a vy se v nich rozhodujete, kterou budovu vyčistíte nejdřív a kterou později.

  • Zbrojní arzenál
V Call of Duty 2 dostanete do každé mise dvě zbraně a po čtyřech kouscích od obou typů granátů (viz dále). Přímo před akcí tedy nelze nic vybírat, ale během jejího průběhu můžete pochopitelně sbírat zbraně po padlých. V každé kampani si tak omakáte kousky, typické pro danou armádu a období, které zde asi není třeba zdlouhavě vyjmenovávat (už jsme to navíc udělali v dojmech z dema). Kromě vlastní výbavy mnohokrát využijete i opodál „nenápadně“ postavený kulomet MG42 a nebo budete hledat pancéřovou pěst proti tankům.

Jako příjemné zpestření působí také mise, navržené tak, abyste využili (resp. museli využít) odstřelovací pušku – například při likvidaci obsluh u minometů z vršku sila. V praxi zužitkujete též dalekohled, a to hlavně v částí, kdy přes něj budete označovat nepřátelské cíle pro další útok.

• Tříštivé a kouřové granáty
Nedílnou součástí hry jsou také granáty, o kterých stojí za to povědět si víc. Pokud po vás nepřítel hodí tříštivý granát, upozorní vás na tuto skutečnost indikátor se směrovkou (a také většinou hlasitý komentář/řev vašich kolegů). Tato vychytávka má určitě své opodstatnění, protože některé přestřelky jsou tak zběsilé, že si v nich příletu nezvaného dárečku nemusíte absolutně všimnout.

Novinkou ve dvojce jsou ovšem granáty kouřové a rozhodně nejde jen o další položku na seznamu, kterou stejně vůbec nevyužijete, jak to někdy bývá. Kouřové granáty jsou v některých částech hry téměř nutností. Obzvlášť máte-li překonat určité otevřené prostranství, na jehož konci vás čeká německý kamarád za kulometem. Kouřový granát během pár sekund vytvoří opravdu hustý závoj, který vás dokonale skryje, a na jehož konci se obvykle střetnete s nepřáteli až tváří v tvář. "Kouřáky" ovšem nevyužíváte jen vy, ale celkem aktivně i Němci, takže poznáte i to, jak vypadá ono „vynoření z kouřového oparu“ z druhé strany.

• Bez ukazatele zdraví
Jednou z viditelných změn oproti jedničce je absence health meteru, a tedy i lékárniček. O novém systému „počítání“ zdraví jsme už psali v dojmech z dema, ale pro jistotu jej zde ještě zopakuji. Princip je jednoduchý - když se octnete pod palbou, začnou vám okraje obrazovky červenat, což pro vás znamená, že se musíte co nejrychleji dostat do bezpečí. Pokud v relativně krátkém časovém sledu dostanete více ran, jednoduše umíráte. Jestliže se ovšem dokážete rychle schovat/utéct/zabít útočícího protivníka atd., vše se dostane opět do normálu a nikde není zapamatováno, kolik jste už kulek schytali.

Tento nový systém pochopitelně hru v mnoha ohledech zjednodušuje a dá se tedy říct, že je prakticky jedno, kolik ran dostanete celkem, pokud nenásledují hned za sebou. Každý musí sám zvážit, na kolik mu tento systém vyhovuje nebo ne. Mně osobně přijde, že takovéto počítání je v souladu s celkovým rychlým a arkádově laděným stylem hry a nemám příliš důvodů si na něj stěžovat. Názory se ovšem mohou různit.

Obecně se sice dá říct, že Call of Duty 2 není těžká hra, ale záleží pochopitelně na zvolené obtížnosti. Pokud budete hru procházet na Regular, patrně nebudete mít nikde žádné větší problémy a vše půjde jako po másle dobrých zhruba 10-12 hodin. Za podobnou dobu se dala dohrát i jednička, takže v ohledu na délku jsou si obě hry plus minus rovné. CoD2 ovšem nově používá systém automatického ukládání pozic, které mimochodem ukládá opravdu extrémně často, takže i pokud by se vám podařilo někde opakovaně zemřít, budete opakovaně procházet jen malinký kousek.

• Agresivní nepřátelé
Umělá inteligence je v Call of Duty 2 velmi solidní, i když s Far Cry nebo FEAR bych hru nesrovnávala (vzhledem k rozdílné povaze bojů by to navíc šlo i docela těžko). Oproti CoD jedničce mám z AI pocit mnohem větší dynamičnosti a rozhodně se v souvislosti s nepřáteli nedočkáte takového množství skriptů. Němci po vás půjdou mnohem důsledněji, a to všemi dostupnými způsoby, včetně spršek granátů či úderů pažbou při boji nablízko. Pokud je dostanete na zem, klidně se ještě opřou o (to nekrvácející) rameno a z posledních sil vám uštědří několik ran ze záložní pistole. Jednoduše řečeno, AI je ve dvojce opravdu výrazně agresivní, i když v některých situacích je skutečnou výhodou nepřátel hlavně jejich větší počet, počáteční rozmístění a těžké zbraně. Upřímně ale musím říct, že mnohem víc než chování mi tentokrát na protivnících vadilo, že vypadají skoro všichni stejně.

• Nová grafika, ale skromná fyzika
Call of Duty 2, který využívá spoustu moderních grafických technologií, představuje špičku žánru a vypadá za běhu (a koneckonců i na screenshotech) opravdu moc pěkně. Stárnoucí Q3A engine z prvního dílu byl vyměněn za zbrusu nový engine přímo od Infinity Ward a hře to rozhodně jen prospělo. Prostředí i modely postav jsou přesvědčivě detailní a proti zpracování explozí, kouře, deště či dalších efektů rovněž nelze mít výhrad. Místo dalšího zdlouhavého povídání o grafice či vlastnostech enginu, které by teď mohlo následovat, vám raději časem nabídneme nějaká gameplay videa vlastní výroby.

Jediná věc, která mně přece jen trochu kazila herní zážitek, je poměrně velká netečnost prostředí, pokud ovšem nejde vyloženě o skript. Na podobné „výmysly“ jako je výrazná interaktivita prostředí nejsme u žánru WW2 stříleček až tak zvyklí, hře by ale trochu té fyziky z Painkillera / Serious Sama 2 / FEARu apod. určitě prospělo. Musíte se tedy spokojit jen s vybranými rozstřelitelnými bednami nebo explozivními sudy s benzínem.

• Zvukové podkreslení bitvy
Zvuková kulisa je i tentokrát skvělá. Upřímně sice přiznávám, že nedokážu posoudit, jestli každá zbraň ve hře zní stejně jako ve skutečnosti (znalci se mohou vyjádřit ve fóru), ale celková iluze, kterou hra vytváří, mi přijde doslova strhující. Ve zvucích kolem vás se mísí křik a komentáře vašich kolegů, nepřátel, střelba i výbuchy. Dabing jednotlivých národností je zvládnut na jedničku a v pravý čas – většinou na konci po těžkém boji – se začne s okolním ruchem prolínat i doprovodná hudba. Jako finální tečku pak ještě někdo vyřkne něco vítězně dramatického. Sem tam to působí až trochu pateticky, ale celkově k zvukům, dabingu či hudbě nemám a ani nemohu mít žádné výhrady.

• Hardwarová náročnost
Minimální systémové požadavky pro hru zní 1,4 GHz procesor, 256 MB RAM (512 doporučeno) a 64 MB grafická karta (100% DirectX 9.0c kompatibilní), což je na dnešní dobu rozhodně velmi rozumné (seznam podporovaných karet najdete v tabulce zde). Plusem pro majitele starších sestav je fakt, že mohou hrát i v režimu DirectX 7. Ošidí se tak o celou řadu skvělých efektů, ale zahrají si. Na mé sestavě Athlon 2800+, 1 GB RAM a GeForce 6800 Ultra běžela hra v rozlišení 1024x768 s 4xAA a tímto nastavením ve většině situací celkem plynule (35-45 fps), jen s velmi řídkým trháním v určitých předimenzovanějších částech hry.

další obrázky z této hry najdete v naší sekci screenshotů

• Novinky v multiplayeru
Multiplayer se stal nedílnou součástí prvního dílu a nechybí pochopitelně ani nyní. Celkem si můžete ve více lidech (maximum 32) zahrát na 13ti mapách, z čehož tři jsou remaky z prvního dílu. Připravena je přitom pětice následujících módů: Deathmatch, Team Deathmatch, Capture the Flag, Search and Destroy a Headquarters, o kterém si povíme víc. Jednoduše řečeno v něm jde o obsazování a držení určených kontrolních bodů. V momentě kdy své HQ umístíte na danou pozici, se začnou vašemu týmu přičítat body - za každou sekundu jeden. Zároveň se ale v této situaci (kdy je vaše HQ aktivní) nemohou mrtví členové vašeho týmu respawnovat. Pro druhou stranu ovšem tato omezení neplatí, čímž vzrůstají její postupné šance na vlastní obsazení daného místa, a tak dále.

• Kandidát na hru roku
Call of Duty 2 mne opravdu bavila, a to je nakonec nejdůležitější. Některé hry mají prostě dar chytnout, a tahle mezi ně určitě patří, stejně jako předchůdce. Je jasné, že se najdou i hráči, kterým se bude zdát CoD2 příliš jednoduchá, arkádová, přímočará a nebo bez větších taktických výzev, ale vývojáři se zkrátka nikdy nemohou zavděčit všem a recenzent už vůbec ne. Pokud jste tedy z předchozích řádků usoudili, že tahle věc stojí za hřích, přeji vám příjemnou herní zábavu.